Hledíky - moje nehynoucí láska

Hledíky mám moc ráda. Tento obdiv začal už v dětství, kdy jsem je pravděpodobně poprvé viděla na zahrádce mé druhé městské babičky. Zdály se mi moc zajímavé, jak tvarem tak i tím, že kvetou vícebarevně. Ostatně už jsem vícekrát četla, že je děti milují, protože to vypadá, jako by se usmívaly.

Ale můj obdiv k nim se léty nijak nezmenšil. Naopak bych řekla, že moje láska k nim je stále intenzivnější.

Až jsem začala sledovat stránku americké květinové farmářky Erin Benzakein. A viděla jsem její hledíky k řezu. Tady pro mě získaly další neskutečný rozměr. Ostatně posoudit můžete sami.www.floretflowers.com/2013/07/butterfly-snapdragons-abound/ A pokud jste její stránky ještě nenavštívili, hledíky rozhodně nekončete.

A tak se taky snažím. Vypěstovat hledíky není úplně jednoduché. Rozhodně se musí předpěstovat. A to nejlépe už na konci února nebo v březnu. Problém je, co s nimi až do května, kdy je možné je zasadit na zahradu. Tady by se hodil skleník, který nemám. V teple se totiž sazeničky dost vytáhnou. Zvlášť ty vysoké k řezu, které se snažím vypěstovat.

Navíc je škoda, že hledíky jsou v našich končinách letničky. V mírné zimě některé i dokáží přezimovat, ale rozhodně to není pravidlem. Přitom druhý rok a další roky jsou hledíky úžasné. Krásně se rozrostou a brzy kvetou.

Už jsem je i uklidila na zimu domů jako muškáty, ale většinou se jim v teple také moc nedařilo. Zimu sice přežily, ale byly napadeny nějakými škůdci a druhý rok moc parády neudělaly.

Ale nějaké úspěchy mám. Podařil se mi zázrak. Jeden hledík se zasadil rovnou k našim dveřím na zahradu a pobyl u nás několik let. V zimě ho asi hřál dům a teplo z našich nepříliš těsnících dveří. Každým rokem byl krásnější a krásnější. Až jsme skoro kolem něj ani projít nemohli. Bohužel letošní zimu už nepřežil. Ostatně hledíky jsou i v teplých krajích pouze krátkověké trvalky.

Později jsem kousek od něj vysadila kamaráda, ale ten vydržel jen dva roky. Navíc tyhle bezpyskaté nízké hledíky se mi tolik nelíbí.