Zelený a barevný rok 2019

Za dnů šedivých a ještě šedivějších jako jsou právě teď, sním o krásné barevné sezóně 2019. Jaká asi bude? Věřím, že ne tak suchá jako rok 2018. Měla by být opět bohatší o nové jiřiny, letničky, pivoňky a trvalky.

Už se nemůžu dočkat, až vyraší první cibuloviny a každý den chodím pozorovat nově zasazené čemeřice, které letos poprvé pokvetou. Jaké asi budou?
Letos jsme opět nazdobili náš stromeček v květináči. Už ho máme několikátý rok a patřičně zateplený úspěšně zdolává i zimy.

Zamilovala jsem se do slaměnek a pro příští rok jich plánuji určitě plný záhon ve všech možných barvách.
Věřili byste, že jsem tento týden našla u cesty kvetoucí vratič? Z jeho květů je vytvořená nožka k devítce na první fotce.

 Krásný zelený a barevný rok všem!

Adventní čas

Minulý víkend skončila hektická doba, kdy jsem sázela cibuloviny pro jarní období. Teď už jsou všechny cibulky v zemi a já bych jim přála krásnou a milosrdnou sněhovou peřinu, která by je během zimy ochránila před případnými holomrazy.

Námraza vyčarovala krásnou bělostnou krajku nejen na skimii, ale také na fialách nebo slunečnicích.
A pak že zahrada není zajímavá i v zimě.

Bohužel bez kvetoucích kytek zahrada už opravdu vypadá trochu smutně. Ještěže jsem si trochu té letní a podzimní krásy nasušila a můžu se kochat intenzivními barvami, které dokáže namíchat jen
příroda.

Krásný adventní čas všem.

Jiřiny, jiřiny a zase jiřiny

Jiřiny jsou tak výrazné, že na sebe strhávají na zahradě neustále zaslouženou pozornost. Vůbec nevadí, že už kvetou od července.

Obdivuji různé tvary a velikost květů stejně jako nepřebernou paletu barev. Jejich plné květy jsou tak dokonalé, až se mi tají dech. A nemohu se nabažit té krásy.

Jako třeba Vassio Meggos, neuvěřitelně plnokvětá a barevná.

Podzimní Flora Olomouc 2018

Jako každý rok jsem se těšila na výstavu Flora Olomouc. Tentokrát se výstava nesla v duchu oslav 100 let naší republiky. Hlavní pavilon byl pojat jako prvorepublikové tržiště se spoustou výpěstků ovoce a zeleniny.

Tradiční soutěž ve vázání kytic měla dvě témata: věnec pro neznámého vojína a diplomatická kytice pro první dámu Slovenské republiky.

Součástí podzimní Flory je už několik let výzdoba několika kostelů v Olomouci. Letos byly vybrány 3 kostely a také sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí. Oslavy vzniku republiky se projevily i zde, zadání znělo vyzdobit prostory v barvách trikolory. V každém kostele převládala jedna barva.

Shodli jsme se, že nejkrásnější byla bílá výzdoba, která kostelu krásně slušela.  Kytice s převažující červenou barvou na mě byly trochu moc výrazné. A modrá barva se ukázala nejproblematičtější.  Tvůrci si pomohli pomněnkami, ty však byly podle mě příliš jemné pro tak velký prostor. A pak barvenými bílými květinami. Modrá barva je jako podzimní trochu nepřirozená.

Jako obvykle jsem neodjela s prázdnou. Svoji zahradu jsem opět obohatila především o trvalky jako janeby, sasanky a ostrožky. Přivezla jsem si také pár cibulí květin, například řebřík perský kvetoucí hnědofialově. Jeho cibule je velká asi jako velká kuchyňská cibule. Byl dost drahý, ale už dlouho po něm pošilhávám. Jsem zvědavá, jestli vykvete a bude tak krásně jako na obrázku vypadat i na mé  zahradě.

Než kytky spálí mráz

Letošní rok je zcela netypický. Od začátku dubna nebyl žádný mráz. Bohužel zkušenost říká, že mráz může být ještě v druhé půlce května, proto bylo těžké uvěřit, že už opravdu žádný nepřijde a v klidu vysít všechny choulostivé letničky.

Naopak moje podzimní statistika posbíraná v mém deníku naší zahrady stanovuje datum prvního podzimního mrazu na období mezi 20. říjnem a 1. listopadem. V posledních letech spíš právě kolem dušiček. S tím už tak nějak počítám, že konec října znamená také konec hojnosti květin na naší zahradě.

Když ale ohlásili letošní předpokládaný první mrazík na 25. září, nechtělo se mi tomu věřit. Teprve nedávno se kytky trochu vzpamatovaly z horkého a suchého léta a pořádně rozkvetly. A už by je měl zničit mráz?

Přesto jsem neudělala nic. Jen doufala, že se meteorologické předpovědi spletou. Nakonec na Ostravsku to vypadalo nejnadějněji, mělo být kolem 2 stupnů. Bohužel předpověď se vyplnila a už nad ránem jsem viděla třpytící se bílé střechy.

Při rozednění zahrada vypadala zeleně jako obvykle. S nadějí jsem se šla podívat blíže. Záhony zůstaly nedotčené. Jen o pár metrů výše nad nimi bylo na louce bílo. Tentokrát mi přálo štěstí.

Další mrazík hlásí na neděli. Tak radši vše fotím, abych měla aspoň vzpomínku a lépe přečkala dlouhé zimní období.

Podzime, vítej!

Jsem letní člověk a léto je určitě mé nejoblíbenější roční období. Ale co je moc, to je moc. Letos máme léto už prakticky od dubna a kdy jsme si od něj trochu odpočinuli, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Většinou to byl spíš boj o přežití všech kytek a neustálé zalévání. A čekání na déšť, který by zalil to ostatní. 

Letos se tedy na podzim docela těším. No ne tak úplně. Vím, že mě zase odrovná postupující tma, která k podzimu neodmyslitelně patří. Ale radost mi dělají hromadící se cibulky tulipánů, narcisů a jiných jarních cibulovin u nás v dílně. Nabídka je zase o něco větší a každý si může vybrat podle svého vkusu.

Také doufám, že první mráz přijde až kolem dušiček a že si ještě užiju krásně kvetoucích jiřin, které se teprve teď rozvinuly do své plné krásy. Některé letničky jako cínie už trochu ztrácí dech, zato krásenky zažívají svůj hvězdný čas.

Na zářijovou zahradu je stále radost pohledět. A nepřeberné množství a rozmanitost květin svádí ke tvorbě kytic.

Když kvete chocholatice

Chocholatice (Eucomis) je cibulnatá květina původem z Afriky, kterou v našich podmínkách pěstujeme nejčastěji jako rostlinu přenosnou. Sází se do květináčů tak, aby vrchol cibule částečně vyčníval nad substrát.

První rok po zasazení se musíte obrnit značnou trpělivostí. Dlouho trvá, než začne kořenit, stejně jako než se objeví malá bílá špička, která prozradí, že se brzy dočkáte listů. Ty jsou dlouhé a  připomínají klívii.

Stejně dlouho trvá, než se cibule zakoření řádně a chocholatice začne kvést. Moje to zvládla poprvé letos, až ve třetím roce po zasazení. Květy připomínají květenství ananasu.

Na podzim omezíme zálivku a před příchodem mrazů přeneseme chocholatici domů. Rostlina není extrémně choulostivá, nemusíte se bát, že by nezvládla i slabý noční mrazík.

Když ji uschováme i s květináčem v chladnější místnosti, začne druhým rokem v březnu nebo dubnu rašit. Obvykle ji přesadím do nového substrátu a celkem brzy, když už nehrozí velké mrazy, vynáším ven.

Zahrada v červenci

Červencová zahrada je čirá radost. Vše podstatné už je zasazeno a je čas sklízet plody jarní práce. A kochat se.

Čím dál tím více se v mé květinové zahradě prosazuje silná trojka : jiřiny, cínie a hledíky.

Jiřiny jsou nepřehlédnutelné. Opět mám spoustu nových.

Hledíky Madame Butterfly - načančané krásky s ohromnou výdrží ve váze a nádhernou jemnou vůní.

Cínie velkokvěté, malokvěté, plnokvěté i prázdné v nepřeberné paletě barev.

Z květu na květ

Léto je v plném proudu a květiny se snaží využit svůj čas a nalákat na svůj pestrý květ co nejvíce včel. Na malé množství včel si opravdu od jara až do podzimu  nemůžeme stěžovat. Kupodivu překvapivý vítěz je máta, ve které to právě teď, když je rozkvetlá, hučí jako v úle.

Teprve když chce člověk včelku vyfotit, všimne si, že opravdu dlouho nikde nevydrží. Lítá rychle z květu na květ - no jako pilná včelka. A že jich musí stihnout.

Některé květy jako hledíky jsou pro včely oříšek. Dostat se k jejich pylu dokonale ukrytém v kalichu  dokáže jen větší kalibr - čmelák. A stejně se musí pořádně ponořit, vidět zůstane jen zadeček.

Zajímavý způsob sání má lišaj dlouhozobka. Připomíná kolibříka, protože stejně jako on saje za letu.

Plnokvěté jiřiny opylit nepotřebují.

A nakonec rarita. I květy mohou být siamská dvojčata.

Zahrada v modrožluté

Na červnové zahradě je krásné, jak se mi denně mění před očima. Skoro každý den vykvétá něco nového.

Nejvíc září žluté květy janeby, řebříčku tužebníkového a také všudypřítomný měsíček. Pěstuji jej jako výplň záhonů, neboť jsem zjistila, že mezi sebe moc nepustí plevel. Když už je ho moc, může se jednoduše vytrhat.

Krásně je doplňují modré a fialové ostrožky a chrpy.

Příjemně mě překvapil i holandský kosatec Silvery Beauty neobvyklou kombinací bílé, modré a žluté barvy.

Zvláštní měsíček v banánové barvě Snow Princess mám letos poprvé.

Kobylka se mnou měla trpělivost a počkala, než se mi ji podařilo vyfotit. Je to ta největší kobylka, kterou jsem kdy na zahradě viděla.

Právě rozkvétá i pryskyřník v různých barvách. Mimochodem i ve žluté.

Modrá a žlutá se k sobě výborně hodí. Jako třeba v této kytici.