Než kytky spálí mráz

Letošní rok je zcela netypický. Od začátku dubna nebyl žádný mráz. Bohužel zkušenost říká, že mráz může být ještě v druhé půlce května, proto bylo těžké uvěřit, že už opravdu žádný nepřijde a v klidu vysít všechny choulostivé letničky.

Naopak moje podzimní statistika posbíraná v mém deníku naší zahrady stanovuje datum prvního podzimního mrazu na období mezi 20. říjnem a 1. listopadem. V posledních letech spíš právě kolem dušiček. S tím už tak nějak počítám, že konec října znamená také konec hojnosti květin na naší zahradě.

Když ale ohlásili letošní předpokládaný první mrazík na 25. září, nechtělo se mi tomu věřit. Teprve nedávno se kytky trochu vzpamatovaly z horkého a suchého léta a pořádně rozkvetly. A už by je měl zničit mráz?

Přesto jsem neudělala nic. Jen doufala, že se meteorologické předpovědi spletou. Nakonec na Ostravsku to vypadalo nejnadějněji, mělo být kolem 2 stupnů. Bohužel předpověď se vyplnila a už nad ránem jsem viděla třpytící se bílé střechy.

Při rozednění zahrada vypadala zeleně jako obvykle. S nadějí jsem se šla podívat blíže. Záhony zůstaly nedotčené. Jen o pár metrů výše nad nimi bylo na louce bílo. Tentokrát mi přálo štěstí.

Další mrazík hlásí na neděli. Tak radši vše fotím, abych měla aspoň vzpomínku a lépe přečkala dlouhé zimní období.

Podzime, vítej!

Jsem letní člověk a léto je určitě mé nejoblíbenější roční období. Ale co je moc, to je moc. Letos máme léto už prakticky od dubna a kdy jsme si od něj trochu odpočinuli, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Většinou to byl spíš boj o přežití všech kytek a neustálé zalévání. A čekání na déšť, který by zalil to ostatní. 

Letos se tedy na podzim docela těším. No ne tak úplně. Vím, že mě zase odrovná postupující tma, která k podzimu neodmyslitelně patří. Ale radost mi dělají hromadící se cibulky tulipánů, narcisů a jiných jarních cibulovin u nás v dílně. Nabídka je zase o něco větší a každý si může vybrat podle svého vkusu.

Také doufám, že první mráz přijde až kolem dušiček a že si ještě užiju krásně kvetoucích jiřin, které se teprve teď rozvinuly do své plné krásy. Některé letničky jako cínie už trochu ztrácí dech, zato krásenky zažívají svůj hvězdný čas.

Na zářijovou zahradu je stále radost pohledět. A nepřeberné množství a rozmanitost květin svádí ke tvorbě kytic.

Když kvete chocholatice

Chocholatice (Eucomis) je cibulnatá květina původem z Afriky, kterou v našich podmínkách pěstujeme nejčastěji jako rostlinu přenosnou. Sází se do květináčů tak, aby vrchol cibule částečně vyčníval nad substrát.

První rok po zasazení se musíte obrnit značnou trpělivostí. Dlouho trvá, než začne kořenit, stejně jako než se objeví malá bílá špička, která prozradí, že se brzy dočkáte listů. Ty jsou dlouhé a  připomínají klívii.

Stejně dlouho trvá, než se cibule zakoření řádně a chocholatice začne kvést. Moje to zvládla poprvé letos, až ve třetím roce po zasazení. Květy připomínají květenství ananasu.

Na podzim omezíme zálivku a před příchodem mrazů přeneseme chocholatici domů. Rostlina není extrémně choulostivá, nemusíte se bát, že by nezvládla i slabý noční mrazík.

Když ji uschováme i s květináčem v chladnější místnosti, začne druhým rokem v březnu nebo dubnu rašit. Obvykle ji přesadím do nového substrátu a celkem brzy, když už nehrozí velké mrazy, vynáším ven.