Rozkvetlý Krakov

Včera jsme se plní dojmů vrátili z Krakova. Neúmyslně jsme přijeli zrovna v sobotu 24. června, kdy se slavila svatojánská noc. Už od rána jsme potkávali ženy a dívky s věnečky na hlavě a postupem dne jich přibývalo. Poslední si nechaly věneček vytvořit přímo na Rynku Glownym neboli Hlavním náměstí. Zdejší květinářky pracují pod širým nebem. Prodej květin na náměstí má dlouhou tradici a toto právo se dědilo v rodině. Spousta lidí i turistů se soustředila k řece Visle, kde probíhala zajímavá představení a večer byl také ohňostroj.

Celé centrum Krakova je obklopeno parky, takže je můžete obejít ve stínu, což se nám v horkých dnech líbilo. Zeleň, květinové záhony  a zajímavé osázení starých hradeb jsme našli i na hradě Wawel.

Velmi příjemně nám bylo také v univerzitní botanické zahradě. To byla další zelená oáza ve městě.

Dokonce i před solným dolem ve Věličce byl krásný a stinný park. Samotná prohlídka dolu nás opravdu zaujala. Umění řezbářů je nutné obdivovat. Ve velkém sále připomínajícím kostelní loď se nám tajil dech. Vše včetně schodů bylo vytesáno do soli, doplněné pouze stejně šedým dřevěným zábradlím.

Krakov je krásné město. Přesto, že v něm bydlí skoro 800 tisíc lidí a navštíví ho kolem 8 milionů turistů ročně, nepůsobil na nás přelidněně. Nevím, jak je to na Rynku Glownym, ale kdekoli jinde i na turistických trasách, můžete poobědvat za rozumnou cenu. Bydleli jsme blízko centra a prakticky jsme nemuseli použít auto ani jiný dopravní prostředek. Vše bylo v docházkové vzdálenosti. Jen do Věličky je to asi 10 kilometrů.

Léto

Toto roční období mám moc ráda. Po příliš hektickém jaru přichází zklidnění. V ideálním případě je už vše nasazeno. Ale nic není dokonalé, takže mi ještě zbývá pár sazeniček na rozsazení. A poslední tulipánové cibulky stále čekají na vykopání.

Včera jsem přesadila poslední jiřiny z květináčů do záhonu. Pár let jsem jiřiny nepěstovala. Odrazovaly mě mraky slimáků, které je byly schopné sežrat beze zbytku. Poslední horká a sušší léta slimáky zredukovala na minimum, takže jsem se letos do jiřin zase pustila.

Bylo s nimi sice trochu víc práce, ale některé jiřiny jsem zasadila na začátku dubna do velkých kbelíků, do kterých dávám rajčata. Nechala jsem je venku, jen když hrozily mrazy, mohla jsem je schovat do dílny. Tyto jiřiny už mají poupata. dokonce jedna už vykvetla.

Zato na květy těch, které jsem sázela až v druhé polovině května přímo na záhon, si budu muset ještě aspoň měsíc počkat. Letos mám spoustu nových, tak jsem hrozně zvědavá, jaké budou.

Rozkvetly první letničky, zatím jen ty, které se na záhonu vysemenily samy jako chrpy, ostrožky a samozřejmě měsíčky.

Každou chvíli vykvetou také lilie.

První denivky slibují každoroční záplavu květů a barev.

V horkých dnech naštěstí příliš neroste ani plevel. Ale zase musím každý den zalévat květiny a rajčata v květináčích a truhlících.

Ráda se jen tak procházím letní zahradou, tu si zobnu měsíční jahodu, malinu nebo borůvku. Borůvky slibují jako každoročně bohatou sklizeň. Rozdělíme se o ni s našimi kosy.

Miluji školní prázdniny, které nejsou prázdninami jen pro děti, ale i pro školními povinnostmi zmožené rodiče. Konečně se vrhnu na čtení knížek.

Těším se také na dovolenou. Letos ji rozdělím mezi návštěvu Krakova a okolí, aktivní dovolenou na kole v Rakousku  a naprostou relaxaci u moře v Chorvatsku.

Zelená Ostrava

Ostrava má stále pověst ocelového srdce republiky, šedivého, zaprášeného města plného těžkého průmyslu. Přispívají k tomu smogové epizody během zimy, které stále upozorňují na zdejší špatné ovzduší.

V televizi se o Ostravě mluví jen, když se omezuje práce oceláren, řeší se problémy bývalých hornických bytů nebo útlumu těžby v blízkých dolech v Paskově.

To, že tady máme dvě velké univerzity, špičkové počítačové firmy a vývojová centra, jako by ani neexistovalo.

Změna image města je opravdu práce na dlouhá léta a ne všechny cesty vedou ke kýženému cíli. V poslední době jsou ale vidět pozitivní výsledky.

Jen nevím, jestli je vnímají  i lidé, kteří v Ostravě nikdy nebyli. Ostravané a návštěvníci města je pozorují určitě.

Povedla se  úprava břehů řeky Ostravice v Komenského sadech, kde vznikla klidná odpočinková zóna s plošinami na opalování uprostřed města.

Líbí se mi i nová výsadba kolem Prokešova náměstí. Místo kusu chodníku se každý den kochám rozkvetlými kytkami.

Nejvíc jsem nadšená z kohoutku věncového. Letos jsem si ho pořídila i do mé zahrady.

Další zelenou oázou je Husův sad. Škoda, že voda ve fontáně zapomněla téct.

Prokešovo náměstí má každý rok pěknou truhlíkovou výzdobu.

Jeden ze dvou buků u kruhového objezdu. Vypadají jako deštníky, což ještě umocňuje fakt, že je zespodu sestřihávají dorovna.

V parku jsem objevila neznámý keř. Listy má jako rododendron, ale kvete takto. Znáte ho někdo?

Čím dál víc si všímám také krásně opravených starých domů. Ale o tom někdy příště. Mně se Ostrava prostě líbí. A jak ji vnímáte vy?

Příběh nejslavnější růže

Tato růže je nazývána růží 20. století. V Evropě se jmenuje Gloria Dei, v Americe Peace, v Itálii dostala jméno Gioia.

Byla vyšlechtěna francouzem Francisem Meillandem v roce 1935. Zpočátku nevypadala nijak nadějně, ale později jí vyrašily pevné výhony s tmavě zelenými lesklými listy a hlavně krásným slonovinově bílým květem, který se během kvetení mění ve žlutý s růžovým okrajem.

Před válkou poslal Meilland tuto růži k namnožení do Itálie, Německa a USA. Po celou dobu války nevěděl, jestli růže dorazily na místo určení. Až po válce se dozvěděl její další osud.

Sám šlechtitel ji pojmenoval Mme Antoine Meinlland na počest své matky. Růže byla pokřtěna v roce 1945 v Kalifornii a v Americe se stále používá jméno Peace. 

Růže je nejen krásná, ale na velkokvětou růži neboli čajohybrid i extrémně zdravá. Málokdy trpí černou skvrnitostí a padlím. Kvete opakovaně velkými plnými květy, které jsou odolné dešti. Je také poměrně mrazuvzdorná.

Patří mezi nejprodávanější růže vůbec. Odhaduje se, že se jí prodalo 100 milionů kusů. Také mi kvete na zahradě. A přestože s velkokvětými růžemi moc dobré zkušenosti nemám, tuto mohu opravdu doporučit.

Zvonky kam se podívám

Začalo to náhodně jedním bílým zvonkem koupeným na tržišti asi před pěti lety.  A jak to pokračuje?

To můžete posoudit sami. Kde byl kousek volného místa, tam se zvonek zasadil. Časem se taky sám přetransformoval do barvy modré.

Kvete neúnavně opakovaně celé léto. Jeho listy už dobře poznám, takže ze záhonu ho trhám stejně jako plevel.

Před rokem jsem mu pořídila plnokvětého kamaráda. Jen doufám, že se nebude stejně šířit jako jeho jednoduchý bratříček.

Vím, že tohle jsou petúnie, ale ne nadarmo se jmenují Million Bells.

A tyhle náprstníky jsou vlastně taky takové zvonky. Jsou krásné a já je mám moc ráda. Škoda, že se nešíří stejně ochotně jako zvonky. Přivítala bych to.

Zimolez, který se pne po naší bráně, mi zvonek připomíná. Zato není moc podobný obrázku, podle kterého jsme si ho vybrali.

Teď nevím, jestli vám mohu zvonky doporučit. Nakonec proč ne. Jsou bezproblémové. Hodí se do vázy. Ale pokud je nechcete mít všude, hned po odkvětu seřízněte odkvetlé stvoly.